Příběh č. 4 Karel
Na dvou kolech se pohybuji od malička. Dříve jsem byl vrcholovým cyklistou, ale potom i u mě došlo k evoluci a objevil jsem spalovací motory. Vždycky jsem si myslel – a u mých předchozích pádů to tak bylo – že jsem věděl, proč se to stalo a že jsem si to zavinil sám. Naštěstí to nikdy nemělo větší následky než odřeniny. To vše se změnilo koncem března 2025.
Ten den jsme měli schůzku našeho moto klubu a protože tomu počasí přálo, chtěl jsem jet na motorce, na kterou jsem se celou zimu tak těšil. Motorku jsem si vyzvedl z místa, kde jsem ji měl zazimovanou, a ujel 15 kilometrů. Po cestě jsem chtěl motorku umýt na myčce ve ......, ale na křižovatce do ..... jsem si to rozmyslel s tím, že motorku umyju později v Praze. Čímž pravděpodobně začal sled nešťastných událostí. Na další křižovatce došlo opět ke změně plánu – rozhodl jsem se, že nepojedu po dálnici, ale užiju si cestu po staré „Osmičce".
Nehoda
Když jsem přijel nad serpentiny v ..........., spatřil jsem osobní vůz, který proti mně vyjel ze zatáčky a náhle mi vjel do protisměru. Má snaha vyhnout se byla marná.
V tom okamžiku jsem pocítil náraz do levé nohy, který poslal moji motorku doprava, a pak už si z toho okamžiku nic nepamatuji.
Probral jsem se na trávě v lese a vůbec mi nedocházelo, co se vlastně děje. V tu chvíli mi začala nabíhat obrovská bolest a já si vybavil, co se stalo. Po chvíli přiběhl nějaký muž se slovy: „Jsem tady a volám!"
Během vyzvánění hovoru se mi začal omlouvat, že je tím, kdo mě srazil, a že ho oslnilo slunce. V situaci, ve které jsem byl, si pán ode mě vyslechl nepublikovatelné výrazy.
Několik aut projelo a nezastavilo – asi si mysleli, že je tam sražená srna, protože jsem za svodidly nemohl být vidět. První člověk, který opravdu zastavil a přišel až ke mně, se objevil zhruba po pěti minutách, co jsem v lese ležel. Začal mě uklidňovat a mluvit se mnou. Ptal se, co mi je a jak se cítím. Řekl jsem mu, že mám snad přeražená záda a že se nemohu hnout. Poté jsem se od něho dozvěděl, že na mě leží motorka, ale že s ní nebude hýbat, protože už byly z dálky slyšet sirény IZS.
Měl jsem velké obavy z nárazu do nohy a myslel jsem si, že jsem o nohu přišel. To jsem následně sdělil i lékaři záchranné služby, který dorazil na místo. Podle bolesti jsem vnímal i rameno, o kterém jsem si myslel, že je pouze naražené. To, že mám na dvakrát zlomená žebra a pneumotorax, jsem vůbec nevnímal.
IZS
Když jsem spatřil modrá světla majáků na silnici nade mnou, veškerý strach a obavy ze mě spadly. Lékař byl profesionál s lidským přístupem, ihned mě kompletně prohlédl. Jak a kdo ze mě sundal motorku, si nepamatuji – vnímal jsem jen útržkovitě a padal jsem do šoku. Ještě jsem zaslechl přistávat vrtulník, a když jsem se doktora zeptal, proč vrtulník, odvětil mi, že to „mám se vší parádou". Ještě si vzpomínám na komunikaci s lékařem, když mi stříhal rukáv bundy Harley-Davidson a pravil: „Taková poctivá hovězina, si na tom zlomím nůžky." Já na to: „Doktore, ty vole, dvacet tisíc!" Tak mě radši vypnul.
Probuzení v nemocnici
Ležím, jsem po operaci a nemůžu mluvit kvůli intubaci. Kolem mě všechno svítí, pípá, a sestřička mi začíná vysvětlovat, kde jsem a co se mi stalo. Když mi intubaci vytáhli z krku, řekl jsem, že musím kontaktovat přítelkyni. Na to mi sestřička odpověděla, že přítelkyně přijede s mými rodiči – což jsem nedokázal pochopit, protože dosud neměli příležitost se seznámit. Opravdu musím konstatovat, že mi až v tu chvíli došlo, že „svět běží dál, i když člověk spí."
Kamarádi
Informace o mé nehodě se šířila jako lavina a já měl na svém telefonu desítky zpráv od přátel a kamarádů ve znění: „Ozvi se, až to půjde", „Ať ti vše dopadne v pohodě", „Brzy se uzdrav" a podobně. Hned, jak jsem toho byl schopen, snažil jsem se přátele kontaktovat.
Zranění
První večer mi lékař vysvětlil, jaká mám zranění. Šlo o otevřenou zlomeninu levého bérce (chvála bohu), zlomenou pažní kost, která se zarazila do hlavy kloubu levého ramene a ta následně praskla – šlo o tříštivou zlomeninu. Pět zlomenin volných žeber a pneumotorax. Uvědomění, že mám nohu, a účinek léků pod lékařským dohledem mi zajistil pocit štěstí a neuvěřitelnou párty na oddělení ARO. Každopádně jsem vůbec nebyl schopen odhadnout, jak dlouhá bude má rekonvalescence.